Selské baroko
První písemné zmínky o blatských vesničkách se objevují na konci 14. století (1354). Jejich jména často odkazují právě na kraj mokřin a bažin: Klečaty (od kleče), Komárov (od množství komárů), Zálší (obec za olší), Záluží (obec za luhy) a Borkovice (od borky, tj. rašeliny). Lidé se zde živili především zemědělstvím. Na Blatech byla kvalitní orná půda vhodná pro pěstování pšenice. Nejvýraznějším odvětvím regionu bylo hrnčířství. Jižní Čechy vynikají nejen samotným zpracováním hrnčířských výrobků, ale také jejich dekorem. Kvalitní jíly i dostatečný odbyt na Blatech napomohly rozvoji zdejšího hrnčířství již od 14. století. Výroba se rozšiřovala také v Týně nad Vltavou, Bechyni či Chýnově.
Zdejší obyvatelstvo mělo vlastní nářečí, kroje, zvyky i architekturu – takzvané selské baroko, jímž je místní kraj proslulý. Svébytný stavební sloh, s prvky baroka i klasicismu, vzkvétal v polovině 19. století a je zřejmě poslední fází lidové architektury. Časem se vzhled blatských stavení stal neodmyslitelnou součástí jihočeské krajiny. Právě oblast mezi Soběslaví a Veselím nad Lužnicí, která obkružuje Blata, je centrem jihočeského selského baroka.
Na velkorysých parcelách jednotlivých statků jsou stavení zpravidla obdélníkového půdorysu, orientovaného kratší stranou na náves. Návsi jsou pravidelné, prostorné, nejčastěji obdélníkové či oválné a často je na nich zastoupena i vodní plocha. Snad jen ve Vlastiboři chybí typický historicky daný návesní prostor.
Samotná stavení pak dokazují blahobyt místních obyvatel nejlépe. Schopní zedníci na selských stavbách kopírovali prvky, jež znali z měst, kostelů a panských statků. Po zrušení nevolnictví a po zvýšení životní úrovně obyvatel začaly z původních roubených domů vznikat mohutné kamenné domy se dvěma bohatě zdobenými štíty, které spojovala do oblouku klenutá brána s vraty a malou brankou. Štíty mají bohatě zvlněný obrys, jsou zdobené štukovým geometrickým a rostlinným ornamentem a jsou často datovány.
Tvůrci těchto architektonických skvostů byli neškoleni, ale byli to výtvarně velmi citliví venkovští zedníci, a sice Martin Paták (1816–89), Jan (1798–1867) a František (1828–74) Šochovi. Každý z nich má svůj osobitý rukopis. Na základě cennosti těchto sídel a jednotlivých staveb bylo vyhlášeno šest vesnických památkových rezervací, dvě vesnické památkové zóny a sto tři nemovitých kulturních památek.